Příklon k existencialismu, pocitová platforma 60. let, hledání východisek - to jsou zdroje, z kterých vyvěrá příběh Ferdinanda, který přišel o práci a v bezútěšné situaci s pocitem zbytečnosti nachází útěchu ve vztahu k Marianne. Tento motiv je zakomponovaný do gangsterského podhoubí. Ferdinand se celou dobu domnívá, že Marianne je sestrou gangstera; rozčarování z poznání, že je jeho milenkou, zaplatí oba životem. Godardova svoboda vyjadřování vytváří osobitý styl díla, v kterém se slučuje subjektivizující proud s cinema-vérité a ústí do podoby pestré koláže. Svérázný, nekonvenční Belmondo využívá prostor na improvizaci, jeho projev osciluje mezi něžnými, humornými a vážnými polohami. Film je variací na známá godardovské témata: lásku, která přináší smrt, hledání svobody, problém jazyka a komunikace, romantickou představu o možnosti návratu k přírodě a deziluzi ze zklamání. O lhostejnosti, pocitu marnosti a cynismu moderní doby.

Cinephile slackers Franz and Arthur spend their days mimicking the antiheroes of Hollywood noirs and Westerns while pursuing the lovely Odile. The misfit trio upends convention at every turn, be it through choreographed dances in cafés or frolicsome romps through the Louvre. Eventually, their romantic view of outlaws pushes them to plan their own heist, but their inexperience may send them out in a blaze of glory -- which could be just what they want.

Mladí Pařížané 60. let, „děti Marxe a Coca-Coly“, jsou konfrontováni s problémy doby, ve které žijí. Utvářejí si vlastní pohled na svět a vlastní hodnotový žebříček - do něj však jen pramálo zapadá válka ve Vietnamu, rasismus a každodenní násilí, kterého jsou nezřídka svědky. Na jedné straně mladý aktivista a začínající novinář Paul (Jean-Pierre Léaud) a na straně druhé jeho vyvolená dívka Madeleine (Chantal Goya), užívající si plnými doušky všeho, co jí tehdejší konzumní společnost nabízí.

Twelve episodic tales in the life of a Parisian woman and her slow descent into prostitution.

Paříž, rok 1960. Mladá exotická tanečnice Angela (Anna Karina) chce mít dítě. Ale jejímu příteli Emilovi (Jean-Claude Brialy) se to nějak nezdá. Je tu však ještě Alfred (Jean-Paul Belmondo). Svět pomalu zapomíná na válku, Francie začíná prosperovat, studená válka mladé nezajímá, ti řeší svoje problémy..

In the carefree days before World War I, introverted Austrian author Jules strikes up a friendship with the exuberant Frenchman Jim and both men fall for the impulsive and beautiful Catherine.

Francouzský širokoúhlý film průbojného režiséra Francoise Truffauta Nikdo mne nemá rád (původní název Čtyřista ran), je jedním z charakteristických děl tzv. nové vlny francouzské kinematografie. Ukazuje bludný životní kruh třináctiletého pařížského chlapce. Truffaut používá na mnoha místech autobiografické metody a snad právě jí nabylo jeho dílo tak pronikavé sály a působivosti.

Camille (B. Bardot) je žena známého filmaře Paula (M. Piccoli), který je znám jako velice nekompromisní člověk. Diky vysokým nabídkám na honorář však začíná pracovat na filmech, ze které by se dříve styděl. A spolu se stoupající kariérou ztrácí Paul respekt své dosud milující ženy.(

Řada volně spojených příběhů a epizod popisujících mravní rozklad vyšších společenských kruhů kapitalistické Itálie. Ústřední postavou filmu je novinář Marcello, člověk v podstatě vážný a seriózní, který však při své práci poznal sladký život vyšší společnosti a podlehl mu. Stává se hrdinou erotických skandálů, divokých večírků ve vilách a zámcích, zvrhajících se v pitky a orgie, prohýřených nocí, po nichž přichází kalné ráno, odhalující rub tohoto života. Dva lidé by mu mohli pomoci v jeho současné duševní krizi: filozofující spisovatel Steiner a mladičká dívenka Paola.

Tajný agent Lemmy Caution přijíždí do města Alphaville a vydává se za reportéra. Alphaville je národ řízený počítačem Alpha 60. Ve městě mohou existovat pouze jedinci prokazující logické jednání. Agent se například setká s mužem, jehož manželka byla odsouzena k smrti za nelogické jednání. Ve městě jsou také zakázána abstraktní slova. A obyvatelé města se nesmějí ptát proč. Lemmy Caution je pověřen misí zničit toto město a zároveň se pokusí zachránit Natašu - dceru profesora von Brauna. Godard sám se v 70. letech odstěhoval mimo město, protože ho začal nenávidět. V tomto filmu myslí konkrétně na Paříž, když chce ukázat, jak tato metropole ztrácí své kouzlo a přitažlivost i pro filmaře. Do hlavních rolí obsadil své oblíbené herce - Eddie Constantine (Lemmy Caution) a Anna Karina (Nataša).

Vyšetřovatelka hledá svého bývalého milence, kterého možná někdo zavraždil, a přitom se musí proplést změtí politických intrik.

Pilíř francouzské nové vlny Jean-Luc Godard byl pravděpodobně nejvlivnějším filmařem poválečného období. Jeho průkopnická léta začala v roce 1959 jeho celovečerním hraným debutem Na konci s dechem (Bout de Souffle). Godard tehdy způsobil doslova revoluci v tehdejších filmových postupech, uvolnil filmové médium z pout a „přepsáním" dlouho uznávaného filmového jazyka zavedl nová pravidla filmového vyprávění, práce se zvukem a s kamerou. I ve svých pozdějších filmech intenzivně a s šokem narušoval kontinuitu filmového děje a nabourával do té doby zaužívaný systém filmové výroby, distribuce a exhibice, který podléhal konvencím Hollywoodské továrny na sny. Vytvořil úplně nový vzorec filmové tvorby. Jean-Luc Godard se o svém nejnovějším filmu s lingvistickým názvem Sbohem jazyku vyjádřil: „Je to o muži a jeho ženě, kteří si již navzájem nerozumějí, protože nehovoří stejným jazykem."

Mozaika světa, pozorovaného v absurdní nadsázce a pospojovaná řetězícím se přeskakováním z jedné vedlejší postavy na druhou, skládá z nesourodých výjevů všeobjímající pocit neporozumění. Logika moderního světa je postavena pod úhlem absurdního žertu na hlavu: fotografie, na něž v pařížském parku lákal neznámý muž dívenky a nad nimiž se později zvědavě rozdychťuje pan Foucauld se svou manželkou, se ukáží být obyčejnými pohlednicemi s památkami. Obráceně se chovají i soudci, kteří odsoudí masového vraha a vzápětí ho propustí na svobodu. Stejně tak úspěšně vyhlašuje policie pátrání po dívence, která nezmizela. Celou mozaiku uzavírá v detailním záběru hlava pštrosa, kolem níž se ozývá nepřetržitá střelba. Předposlední film španělského režiséra a scenáristy Luise Buňuela nazvaný Přelud svobody (1974), tvoří závěrečnou část volného triptychu podobenství s filmy Mléčná dráha (1969) a Nenápadný půvab buržoazie (1972).

Tom a Philippe na první pohled dva mladí muži, kteří si užívají život plnými doušky na italské reviéře. Ve skutečnosti je mezi nimi však nepřekonatelný rozdíl, postavení a moc, které člověku dávají peníze. Philippe může rozhazovat plnými hrstmi a Tom, nepříliš úspěšný herec, je závislý na tom, zda zůstane v Philippově přízni. Uzavřel totiž s Philippovým otcem obchod, má přivézt marnotratného syna zpátky domů do Ameriky a pak teprve dostane plnou výši odměny. Philippe dává Tomovi najevo, jak jím pohrdá a jak hluboký je mezi nimi rozdíl. Tom touží nejen po životě, který mu nebyl dán, ale i po Philippově dívce, což ho nakonec dovede k riskantnímu plánu.

A young husband and father, perfectly content with his life, falls in love with another woman.

A weekend at a marquis’ country château lays bare some ugly truths about a group of haut bourgeois acquaintances.

Toto vrcholné Ejzenštejnovo dílo má pět kapitol: začátek vzpoury, povstání, pohřeb Vakulinčuka, masakr na schodišti Oděsy a vítězná plavba. Po pětadvaceti letech od svého vzniku-byl film ozvučen hudbou a zvuky (když hudbu k němu složil německý skladatel Edmund Meisel pro berlínskou premiéru). Ejzenštejn ve svém filmu uplatnil jednak avantgardní divadelní postupy masové pantomimy, jednak nové prvky montáže.

Italský film, který na pozadí příběhu nezaměstnaného dělníka podává realistický obraz sociálních poměrů dnešní Itálie. Hlavnímu hrdinovi filmu hrozí, že hned po nastoupení práce v novém zaměstnání, které těžce získal, se znovu ocitne na dlažbě, poněvadž mu kdosi ukradl jízdní kolo, které je pro lepiče plakátů podmínkou zaměstnání. Všechno další úsilí hrdiny filmu směřuje k tomu, aby nalezl zloděje a získal zpět své kolo. Když se však přesvědčí o marnosti tohoto počínání, rozhodne se v zoufalství stát se sám zlodějem. Je však na místě dopaden, a vděčí jen soucitu toho, kterého chtěl okrást, že není odevzdán policii. Ruku v ruce se svým osmiletým synkem, který ho všude dporovází, kráčí pak uprostřed davu lhostejných lidí vstříc další nejistotě v nezaměstnanosti. Bezútěšné dějové vyústění tohoto příběhu, líčeného v sytých realistických barvách, je v plném souladu s bezútěšným postavením statisíců těch, kteří v dnešní Italii živoří v bídě a nezaměstnanosti.

V tomto filmu, jenž vznikl v době Bergmanovy těžké nemoci provázené tvůrčí krizí, se projevila jeho mimořádná citlivost vůči složitosti ženské psyché, kterou podrobil soustředěnému niternému průzkumu. Dotkl se přitom závažné otázky pravdy v umění a s tím související identity umělce - konkrétně herečky odmítající dál hrát umělé role na jevišti. Její únik od veřejné masky - "persony" se však stane jen dočasným přijetím jiné role. Ve filmovém ději se rozvíjí zvláštní vztah dvou rozdílných a zároveň v něčem podobných žen - herečky Elisabeth, která se rozhodla protestně mlčet, a její ošetřovatelky Almy, která naopak mluví ráda a svěřuje se jí. Obě představitelky režisér důvěrně znal - jednu jako svoji bývalou, druhou jako současnou partnerku. Tento fakt pronikl do pojetí rolí i do jejich zproblematizovaného ženství. Bergmanův osobní vztah k ženám vycházel z ambivalentního vztahu k vlastní matce, kterou obdivně uctíval jako nedostupný zbožňovaný idol.

Sandro a Anna s sebou na výlet jachtou vezmou Anninu přítelkyni. Anna náhle záhadně zmizí – snad se nudila a odešla nebo se stalo neštěstí. Sandro s Claudií ji hledají a cestou se z nich stanou milenci. Už nevědí, co a jestli vůbec něco hledají. V dodnes fascinujícím černobílém snímku položil tehdy už zkušený Antonioni základ moderního filmového jazyka. Jeho záměrem bylo upozadit děj a soustředit se na vnitřní napětí. Pomalý a meditativní film o vzájemné nepoznatelnosti a odcizení byl ve své době zatracován i zahrnován cenami a své kvality si podržel dodnes. Banální příběh znuděného milostného trojúhelníku se díky režisérově mistrovství proměnil v sondu do intimních vztahů ve společnosti, kde i svoboda tíží.(oficiální text distributora)