Jestli lze něco i v rámci uzavřeného světa žánru považovat za velkou slabinu giallo filmů, pak je to stereotypní zápletka. Deprivovaní škrtiči a rozparovači, kteří likvidují partu nezvykle osamělých, melancholických modelek, zaplavili italská plátna v takřka jednolité vlně a režiséři se museli setsakramentsky snažit, aby dokázali diváky i na třicátý pokus překvapit, neřkuli vylekat. V této disciplíně se výrazně vymyká snímek I corpi presentano tracce di violenza carnale (mezinárodně uváděný pod anglickým názvem Torso) invenčního klasika sedmdesátkového gialla Sergia Martina. Martino se ve svých prvních příspěvcích žánru věnoval spíše jeho mysteriózní linii a především ve filmu Lo strano vizio della signora Wardh (Podivná neřest paní Wardhové, 1970) propojuje brutalitu, poezii, psychoanalýzu a mystiku s vídeňským bedekrem tak suverénně, že to i po letech bere dech.

Ve městě začal řádit tajemný, sériový vrah, který na místě činu vždy zanechá fotografie oběti. Postupem času vychází najevo, že si vybírá pouze nevěrné manželky. Obětí rychle přibývá a město zachvacuje strach. Zdá se, že jediný, kdo ho může zastavit, je inspektor Capuana.

Theodoru Deckerovi bylo 13 let, když byla jeho matka zabita při bombovém útoku v newyorském Metropolitním muzeu umění. Tato tragédie změnila celý jeho život a vrhla jej na dlouhou a strhující odyseu provázenou nejen zármutkem a pocitem viny, proměnou a vykoupením, ale i láskou, přátelstvím a světem zločinu. Přes všechnu nepopsatelnou hrůzu si z onoho osudového dne v mysli uchoval jeden výjev skýtající naději… obraz drobného ptáčka přivázaného řetízkem k bidýlku. Stehlíka.