Nedaleko vesničky ve francouzských horách blízko švýcarských hranic je zavražděna bohatá mladá žena z Paříže. Vyšetřování vede vyšetřující soudce Larcher. Jeho podezření se soustřeďuje kolem samoty nazvané Spálené stodoly, kde žijí dvě generace rodin. Ústřední postavou je padesátiletá Rosa, která má na statku rozhodující slovo. Její autoritu uznává celá vesnice, její děti se jí bojí a manžel se uzavřel před světem i před ní v dílně, kde opravuje hodiny. Larchera Róza přitahuje, ví, že má před sebou nejen tvrdého protivníka, ale především silnou osobnost: "Silná, že by mohla krýt poklesky svých děti, ale natolik přímá, že by to nebylo možné." Krizová situace, jakou je podezření z vraždy obnažuje rodinné rozpory a věci nikdy nevyslovené.(

Po uvedení na filmovém festivalu v New Yorku v roce 1972 způsobilo "Poslední tango v Paříži" Bernarda Bertolucciho velký mezinárodní rozruch. Navzdory krajně kontroverznímu pojetí sexuality byl tento film přivítán jak kritiky, tak publikem na celém světě. Je to jedno z mála uměleckých děl, které oslovily i řadového diváka. Tvůrci se zaměřili na zvrácené zneužívání jednoho člověka druhým a zabývají se též tématem smrti, sexu a kultury. "Poslední tango v Paříži" odhaluje lidskou přirozenost, jako žádný film předtím.