Příběh ikonopisce, který se snaží v době absolutního temna najít sílu k duchovní tvorbě, napsala spolu s režisérem další nastupující hvězda sovětské kinematografie – Andrej Končalovskij (zde ještě pod jménem Andrej Michalkov-Končalovskij). Životní osud umělce v období let 1400 až 1423 na pozadí mocenských rozbrojů, bratrovražedných válek a tatarských nájezdů není historicky věrným zpodobněním ruských dějin. Tarkovského stylizace je však natolik niterně přesvědčivá, že zde středověk vyvstává v obdivuhodně komplexní šíři. Nezapomenutelné panoramatické jízdy kameramana Vadima Jusova, s nímž Tarkovskij spolupracoval od diplomního filmu Válec a housle (1960) až po Solaris (1972), dokážou svou dokumentární povahou připodobnit svět, který je i ve své naprosté stylizovanosti nesmírně přirozený.

Válečné drama, statečných ruských vojáků, kteří odolávají obléhání Stalingradu německou armádu. Film vypráví o jediné bitvě, Velké vlastenecké války (1941-1945), na Volze. Ústřední příběh sleduje osud sovětských vojáků a důstojníků jedné dělostřelecké baterie, která za cenu heroického úsilí a jejich vlastních životů, brání nepřátelským tankům, aby prošly.

Byli slavní a všichni je obdivovali. Sourozenecký hudební kvintet, vedený matkou. Ale to všechno odvál čas. Otec byl ubit v lágru, útěk do zahraničí se nezdařil. Po patnácti letech ve vězení Polina Jurjevová (N. Mordjukova) přichází navštívit svého syna Ljoňku (O. Menšikov) do psychiatrické léčebny. (ČSFD)