Ve strohém „ději“ filmu, odehrávajícím se v jakémsi bezčasí za neustálé podzimní vichřice v osamělém kamenném stavení a jeho okolí, se úděl koně srovnává s údělem chromého vozky a jeho dcery (ve filmu nepadnou jejich jména). Zatímco staré nemocné zvíře odmítá žrát a pít, lidé vedle něj zmarňují život v každodenních monotónních činnostech od ranního vstávání po večerní uléhání. Během šesti dnů (připomínajících tak šest dnů Stvoření) muž a žena opakují automatizované stereotypy (zatápění, donesení vody ze studny, kydání hnoje atd.), přičemž se nenápadně mění podmínky, v nichž existují. Objeví se tu soused, lamentující nad zničením světa, u studny se zastaví cikánská rodina a nastávají zvláštní úkazy: ve světnici v noci zmlknou červotoči, ze studny zmizí voda, v prudkém větru a mlze poletují podivné útržky, záhadně se setmí, zhasne plná petrolejka. Dvojice zkusí odjet z místa, záhy se však vrátí. Apatičnost dosahuje vrcholu…

Maloin pracuje jako noční strážce v přístavu, kde ho z pravidelného pracovního rytmu vytrhne zločin a on se stane jeho nepřímým spolupachatelem. Přestože stereotyp jeho rezignovaného žití zůstane nezměněn, do mužova života vstoupí hlodající existenciální otázky. Stojí za to, aby se jeho dcera plahočila, když může nosit kožešinový límec? Znamená mlčení opravdu vždy souhlas?

Podle stejnojmenného románu Lászla Krasznahorkaie natočil Béla Tarr sedm a půl hodiny trvající veledílo Satanské tango, jímž na sebe upozornil také za hranicemi Maďarska. Film se odehrává stejně jako Zatracení (1988) v posttotalitní pusté krajině, již rozbahňuje neustálý déšť a drásá drsný vítr. Příběh hříšné vesnice je rozvržen do dvanácti kapitol, jež můžeme rozdělit na dvě poloviny, což odpovídá pravidlům tanga (šest kroků dopředu, šest kroků dozadu). Především v první části Tarr paralelně vypráví osudy jednotlivých postav, které směřují k jasně danému bodu - příchodu lžiproroka Irimiáše a jeho kumpána Petriny. Z několika úhlů pohledu sledujeme toto dlouhé čekání na člověka, jehož se obyvatelé chátrající vesnice obávají.

Do provinčního městečka, odříznutého od okolí, přijíždí cirkus s atrakcí - největší velrybou na světě a tajemnou postavou Prince, jenž kolem sebe shromažďuje davy lidí, pro něž není teror neznámým pojmem. Protagonistu filmu Jánose Valusku, dobráka, který pečuje o starého muže jménem Eszter, velryba fascinuje, ostatní si hledí spíše Prince. Pozornost se po dlouhé době zaměřuje výhradně na jednu hlavní postavu, s níž se může divák emociálně ztotožnit. Tento prostoduchý hrdina se střetává se zmanipulovaným anonymním davem, který se neštítí násilí. Eszter se snaží dokázat trhliny v teorii harmonie německého skladatele Andrease Werckmeistera, jimž ve filmu odpovídají šrámy lidské společnosti. Werckmeisterovy harmonie se zabývají problémem, odkud se v lidské mase bere násilí, jež bez váhání směřuje až k apokalypse. Dále pak zobrazují výsledek setkání těchto mas s čistým člověkem.

Filmu předchází sdělení zástupce budapešťského metra, že příběh nemá nic společného s realitou. Režisér vytvořil ponurou (post)modernistickou hříčku, která se celá odehrává v podzemí a jejímiž hrdiny je parta revizorů, znesvářených nejen s kolegy, ale především s neurvalými, agresivními cestujícími… V podzemí se dějí prapodivné věci: na okamžik zhasínají veškerá světla, přibývá sebevrahů, kteří se vrhají pod kola souprav, dokonce tu prochází jakási zlověstná postava v kápi, možná zabiják, možná zosobněná smrt. Ta v závěru začíná kroužit i kolem hlavního protagonisty Bulcsúa (Sándor Csányi), který je dokonce podezřelý, že nic netušící lidi sráží z nástupiště. Muž se totiž do prostor metra doslova přestěhoval, neboť mu přestala vyhovovat existence, jakou vedl na povrchu města.

Jméno uherského hraběte a rakouského polního maršála slovenského původu Andreje Hadika je spojeno s výrazem "husarský kousek", který tento generál ve službách císařovny Marie Terezie provedl během sedmileté války (1756-1763), v níž pokračoval boj o rakouské dědictví s pruským králem Fridrichem II.