Při psaní scénáře si Luis Bunuel a Salvador Dali dávali záležet, aby nic ve filmu nebylo racionální. ANDALUSKÝ PES je 16 minut bizarních a surrealistických výjevů, které mohou, ale taky nemusí, něco znamenat. Ženské oko je rozříznuté vejpůl, muž za sebou táhne dva velké klavíry, na nichž jsou mrtví oslové a živí kněží, v díře v dlani se objeví množství mravenců... Surrealismus 20. let dominoval zejména ve výtvarném umění a v literatuře, teprve tímto kratičkým snímkem, na první pohled pouhou provokativní hříčkou, vstoupil i do hájemství filmu. Příznačná je zvláštní, jakoby halucinační atmosféra, která vytěsňuje potřeby vázat vyprávění do úměrných příčinnostních vazeb. Nad groteskní stylizací však vítězí bizarnost někdy až hrůzná - počínaje úvodním záběrem s rozřezávaným okem a konče pověstnou scénou, kdy mladík chtěje se dostat ke své milence táhne dva klavíry, na nichž spočívají mrtvá dobytčata, potřísněná krví a výkaly.

Jiskřivé dílo, oscilující na rozhraní pikantní reality a surrealistické vize a řadící se k nejdůmyslnějším průhledům do podvědomí moderních žen. Na příběhu mladé mondénní dámy - oddané manželky i rafinovanou děvky - se Buñuel opět zabývá dvojí morálkou měšťácké společnosti. Séverine žije v ohleduplném, zjevně však neuspokojivém manželském vztahu s bohatým chirurgem Pierrem. Od rodinného přítele se dozví o existenci luxusního nevěstince, do něhož začne každý den odpoledne potají docházet, aby zde poskytovala pod pseudonymem "Belle de jour" sexuální služby.…

Film se skládá z řady těsně propojených vinět, z nichž ta nejtrvalejší popisuje příběh muže a ženy, kteří se vášnivě milují. Jejich pokusy o naplnění vášně jsou neustále mařeny jejich rodinami, církví i měšťanskou společností obecně.

Průmyslník Pierre Verdier zabije svou milenku Jeanne Ancelinovou tak, že ji vyhodí z vlaku. Její manžel Ancelin se rozhodne pomstít vrahovi své ženy, který byl soudem osvobozen.

Dva chudí poutníci se vydávají na cestu z Paříže do Španělska, kde chtějí navštívit slavné poutní místo Santiago de Compostela. Jejich pouť je provázena řadou podivných příhod: u silnice sedí dítě se stigmaty, vrchní číšník v restauraci zasvěceně diskutuje o Kristovi, venkovan oslovuje tuláky latinsky, prostitutka vyzývá zákazníky, aby s ní zplodili dítě... Udivení poutníci cestují i v čase – setkávají se s prvními křesťany, dvěma barokními šlechtici polemizujícími o Bohu, ale i se svými současníky. Mléčná dráha patří do skupiny filmů, ve kterých se Buňuel zaobírá otázkou náboženské víry – a ve kterých se často nenávistně pouští do církve a jejích zástupců...

Mozaika světa, pozorovaného v absurdní nadsázce a pospojovaná řetězícím se přeskakováním z jedné vedlejší postavy na druhou, skládá z nesourodých výjevů všeobjímající pocit neporozumění. Logika moderního světa je postavena pod úhlem absurdního žertu na hlavu: fotografie, na něž v pařížském parku lákal neznámý muž dívenky a nad nimiž se později zvědavě rozdychťuje pan Foucauld se svou manželkou, se ukáží být obyčejnými pohlednicemi s památkami. Obráceně se chovají i soudci, kteří odsoudí masového vraha a vzápětí ho propustí na svobodu. Stejně tak úspěšně vyhlašuje policie pátrání po dívence, která nezmizela. Celou mozaiku uzavírá v detailním záběru hlava pštrosa, kolem níž se ozývá nepřetržitá střelba. Předposlední film španělského režiséra a scenáristy Luise Buňuela nazvaný Přelud svobody (1974), tvoří závěrečnou část volného triptychu podobenství s filmy Mléčná dráha (1969) a Nenápadný půvab buržoazie (1972).