Cesty lásky bývají nevyzpytatelné a neznají hranic. Mladý pěstitel tabáku továrník Louis (Jean-Paul Belmondo) očekává na tichomořském ostrově svou neznámou nevěstu, Julii, kterou však po cestě zaoceánskou lodí zavraždila podvodnice Marion (Catherine Deneuveová). Marion je krásná a Louis jí okamžitě podlehne a bezmezně se do ní zamiluje. Marion si počíná velmi obezřetně a brzy získá přístup ke všem Louisovým penězům, se kterými prchne zpět do Francie. Louis je odhodlán ji najít a pomstít se. Ale láska zničí jeho odhodlání. Snímek o velké bláznivé lásce byl Truffautovou poctou jeho velkým vzorům Jeanu Renoirovi a Alfredu Hitchcockovi.

Americká noc (1972), film ve filmu a film o filmu, je Truffautovým vyznáním lásky k vlastnímu řemeslu. S lehkou ironií s příslovečným francouzským šarmem jsou tu vykresleny poněkud spletité vztahy mezi herci se štábem, evokovány příhody z filmařského zákulisí, postižena vzrušující atmosféra natáčení, posedlost lidí, propadlých kouzlu celuloidového pásku. Truffaut nepopírá, že raději než hotové filmy má proces jejich vzniku, vytváření umělého světa. Ukázal jsem natáčení v poněkud luxusnějších podmínkách než v jakých obvykle pracuji (mimo 451° Fahrenheita, který vznikl v londýnském studiu). Většinou natáčím v reálu, tady jsem ukázal práci ve studiu, chtěl jsem udělat kompromis mezi Evropou a Amerikou a jestliže to Američanům připadá jako skromné natáčení, tak pro Francouze je tomu naopak.

Po okupaci Paříže v roce 1940 je Lucas Steiner, majitel divadla Montmartre, nucen se kvůli svému židovskému původu skrývat. Všichni jsou přesvědčeni, že uprchl do svobodné zóny, ale skrývá se ve sklepě divadla. Vedení divadla se ujme jeho žena Marion, která zkouší novou hru podle manželových poznámek. Hra má název Ztracená a Marion v hlavní roli sekunduje nenapravitelný sukničkář Bernard Granger, který přišel z jiného divadla. V kritickém období se divadlo více než kdy jindy stává obrazem života: každý něco předstírá, hraje svou roli a nikdo nemůže nikomu věřit... (Česká televize)

Antoine Doinel – věk 24 let. Odpykává si trest ve vojenském vězení. Po propuštění (a vyloučení z armády) se vydává za svou dívkou Christine a snaží se uspět v civilním životě. Zaměstnání, která Antoine především kvůli své nestálé povaze poměrně často mění (noční hlídač, soukromí detektiv, prodavač obuvi), jej ale vnitřně nenaplňují. Antoine je však již duševně dospělý muž, který svou povahu zná, tudíž si umí ze života vzít to lepší a netrápit se malichernostmi.

Někdy na počátku 20.století potkává Claude Roc – typický středostavovský mladý Pařížan – mladou lady Anne Brownovou. Po několika společně strávených dnech jej Anne pozve do Anglie na prázdniny, kde žije se svou matkou a sestrou Muriel, kterou by chtěla dát s Claudem dohromady. Během prázdnin se mladá trojice velmi sblíží, a Claude s Muriel se do sebe hluboce zamilují. Před uzavřením sňatku se milenci dohodnou na jednoletém „zkouškovém“ období svého vztahu. Vydrží Claude nástrahy mládí?

Stanislas Previne je mladý sociolog, který sbírá podklady pro svou práci na téma „ženy kriminálnice". Objektem jeho zkoumání se stane Camille Blissová, mladá žena ve výkonu trestu odnětí svobody za vraždu jednoho ze svých mnoha milenců. Camille je také podezřelá ze zabití svého otce a tchýně, i z pokusu o vraždu manžela a svého právníka. Prostřednictvím řady rozhovorů Camille vypráví svůj životní příběh a vysvětluje, jak mohla tak milá dívka jako ona skončit ve vězení. Pomocí osudového ženského šarmu se Camille podaří Stanislase přesvědčit o své nevinnosti.

Antoine Doinel – věk 26 let. Ženatý s Christine, učitelkou hudby. Čekají dítě. Ve svém novém zaměstnání se Antoine setkává s femme fatale – šarmantní japonkou Kyoto, která jej okouzlí, a především osvobodí od trivialit manželského života. Antoine podléhá své touze a začne si s Kyoto milostnou aférku. Ve chvíli, kdy Christine odhalí nevěru svého manžela, rozhodne se Antoine opustit domov… [FFF 2009] (oficiální text distributora)

Nejrozsáhlejší prózou francouzského spisovatele Marcela Pagnola je jeho dvoudílný román Živá voda. Vrací se v něm, tak jako ve většině svých děl, do rodného kraje Provence, okolí městečka Aubagne blízko Marseille. V roce 1952 Pagnol svůj román sám zfilmoval pod názvem Manon od pramene. O třicet let později francouzský režisér Claude Berri vytvořil novou dvoudílnou adaptaci. Scénář napsal spolu s Gérardem Brachem, ke kameře si pozval renomovaného kameramana Bruna Nuyttena. Také při hereckém obsazování měl režisér šťastnou ruku: pro Yvese Montanda byla role Césara jednou z životních příležitostí a Daniel Auteuil získal za interpretaci prosťáčka Ugolina francouzskou prestižní cenu Césara. Hvězdné obsazení doplňuje Gérard Depardieu a půvabná Emmanuelle Béartová.