Film se skládá ze tří příběhů. První vypráví o utopickém zámku z 20. století, který nechal postavit hrabě Forbeck, druhý je o současných profesorech, kteří na zámku žijí, a třetí pojednává o wagnerovském fantazijním světě králů a draků.

Renaisův film Můj strýček z Ameriky je věnován Henrimu Laboritovi, vědci, zabývajícímu se behaviorismem, který vychází z těchto tezí: "Pro bytost je jediným důvodem bytí být, to znamená udržet si svou strukturu, udržet se při životě, bez toho není bytí." Do tohoto dokumentárního rámce, v němž Laborit prezentuje a laboratorně dokládá své ideje, Resnais začleňuje osudy tří fiktivních postav, přičemž každá z nich reprezentuje jiný společenský kontext. Vzniká tak dialog různých "textů", který rozšiřuje možné pohledy na skutečnost...

Paříž prožívá pod vedením megalomanského ministra veřejných prací stavební revoluci, plánuje vybetonovat Seinu, z obou stran chrámu Notre dame plánuje vystavět dva vysoké, železobetonové věžáky. Zároveň se ve městě začínají ztrácet lidé, což vyvrcholí ztrátou třiceti lidí ze zájezdu, kteří byli na prohlídce katakomb. Když se jednou v noci nevrátí domů dcera knihkupce Rondina (Michel Serrault), rozhodne se jít na policii, kde ho však vlažný a neochotný policejní komisař (Michel Galabru) odbude. Rozhodne se ji najít na vlastní pěst a začne právě tam, kde se ztratilo tolik lidí – v podzemí Paříže. Tam objevuje nejen svou dceru, ale především svérázné společenství lidí, pod vedením žoviálního Philippa Noireta, kterým je kopání jam, záměry ministra a stavební výstavba v Paříži proti srsti. Krysy z temnot se rozhodnou k definitivnímu úderu…