Jednu a tutéž událost vidí jinak dítě, jinak člověk dospělý, jinak člověk starý. I Babičku Boženy Němcové jsme četli, čteme a budeme číst stále jinak. Jako děti jsme ji četli bezmála jako pohádku a nejvíc nás zaujaly postavy Jeníka, Adélky, Barunky, psů Sultána a Tyrla. Příběh Kristly z hospody a jejího milého Jakuba nás zaujal ve dvaceti, mnohem, mnohem později jsme porozuměli nářku Viktorky. Ale to jsme se pak dívali zase docela jinak na hry dětí ze Starého bělidla, to už jsme v Adélčiných věčných otázkách slyšeli otázky vlastních dětí, to už jsme věděli, co znamená prázdnota, kterou po sobě zanechává smrt blízkého člověka.

Pedantický, skromný, málo vydělávající docent Lašek, otec dvou dospívajících dcer, si nechá od starší dcery vyložit karty, v nichž se předpovídá, že se do něj zamiluje mladá dívka a nejlepší přítel ho podvede. Potrhlý pan docent si myslí, že tou zamilovanou je jeho sekretářka. Ve chvíli, kdy jí tuto skutečnost rozmlouvá, pomluví jejího skutečného snoubence, také staršího muže. Navíc podezírá svého dobrého přítele Karlíčka, že chtěl podvést nejen jeho samotného, ale i jeho ústav…

V jihomoravské vinařské vesnici počátkem 70. let žije starý muž, který se nemůže smířit s přístupem mladé generace k přírodě a zemědělství. Režisér Hynek Bočan vytvořil podle předloh Jana Kostrhuna řadu filmů většinou zasazených do jihomoravského prostředí (mimo jiné i Tvář za sklem), avšak portréty to byly značně ploché. Vztahy mezi lidmi byly často líčeny v předem odhadnutelných schématech. Hrdinou je tentokrát starý vesničan, jenž se jen těžce vyrovnává se změnami v přístupu k přírodě, vůbec k práci v zemědělství. Jedinou naději nakonec spatřuje ve vnukovi, jemuž se snaží předat své životní zkušenosti.