Jestli lze něco i v rámci uzavřeného světa žánru považovat za velkou slabinu giallo filmů, pak je to stereotypní zápletka. Deprivovaní škrtiči a rozparovači, kteří likvidují partu nezvykle osamělých, melancholických modelek, zaplavili italská plátna v takřka jednolité vlně a režiséři se museli setsakramentsky snažit, aby dokázali diváky i na třicátý pokus překvapit, neřkuli vylekat. V této disciplíně se výrazně vymyká snímek I corpi presentano tracce di violenza carnale (mezinárodně uváděný pod anglickým názvem Torso) invenčního klasika sedmdesátkového gialla Sergia Martina. Martino se ve svých prvních příspěvcích žánru věnoval spíše jeho mysteriózní linii a především ve filmu Lo strano vizio della signora Wardh (Podivná neřest paní Wardhové, 1970) propojuje brutalitu, poezii, psychoanalýzu a mystiku s vídeňským bedekrem tak suverénně, že to i po letech bere dech.

Serge Alexandre Stavisky ukrajinský emigrant začínal ve Francii jako malý podvodníček a postupně se vypracoval na muže, jenž významně ovlivňoval francouzské hospodářství i politiku. Jeho finanční machinace, do kterých byli zapleteni nevýznamnější průmyslníci, stejně jako vysocí politikové vyvrcholila tzv. „Aférou Staviského“, která ve třicátých letech minulého století otřásla celou Francií a v roce 1934 vyvrcholila pádem vlády. Stavisky, muž mnoha tváří, elegán s vytříbeným vkusem, se obklopoval krásnými věcmi i ženami, měl pár přátel a mnoho nepřátel. Alain Resnais ve svém filmu Stavisky zachytil domnělý průběh této aféry, strmý vzestup jejího aktéra, který končil nejhlubším pádem. Stavisky spáchal sebevraždu. Do hlavní role obsadil režisér Jeana-Paula Belmonda, který se podílel zároveň na financování filmu.

Film natočený na námět stejnojmenného románu Alberta Moravii vypráví příběh tří mladých revolucionářských studentů, kteří chtějí podkopat morální rovnováhu bohatého otce jednoho z nich. Záměrem je, aby muž byl donucen nést následky za provedený hanebný úskok. Když zjistí, že příčinou jeho nešťastných náhod je nelítostná zášť jeho dcery, je odhodlán k sebevraždě.

Mimořádný úspěch komedie Klec bláznů si samozřejmě vynutil další pokračování. Naštěstí hlavní dvojice zůstává stejná - Michel Serrault a Ugo Tognazzi. Albín - Michel Serrault, kterému každý říká pouze jeho uměleckým jménem Zaza, se nechce smířit s tím, že už není tak mladý(á) a přitažlivý(á) a že neutáhne celou show. I přes stále větší rozmary je Zaza neustále milován(a) a opečováván(a) svým přítelem Renatem. Kdyby Zaza nedělal(a) naschvály a neprovokoval(a), nezapletli by se do hry gangsterů a tajných agentů. Tady už nejde o milenecké rozmíšky, ale o život. Renato si vzpomene na svou italskou rodinu a se Zazou prchají na jih Itálie, kde vládnou zcela jiné poměry, co se postavení mužů a žen týče.

Nejslavnější filmová verze nejslavnějšího milostného příběhu všech dob. Romeo a Julie. Nejslavnější milenci světa, rozděleni za života nesmiřitelnou nenávistí svých rodů, navždy spojeni ve smrti, kterou vykoupili budoucí smír. Ze všech filmových i televizních verzí, které byly v průběhu mnoha desetiletí natočeny, je Zeffirelliho film nepochybně nejslavnější a nejlepší. Poprvé se v něm - proti zažité tradici, ale tak, jak to Shakespeare napsal - v titulních rolích objevili mladičcí představitelé, skoro ještě děti.

Nacházíme se v blízké budoucnosti, rozsáhlé oblasti světa jsou sužovány ekologickými katastrofami. Proti dalšímu znečišťování vystupuje nyní již mocné hnutí pod vedením reverenda Moselyho. Ten je trnem v oku šéfovi obří průmyslové korporace Turnerovi (Saxon), jenž mimo jiné financuje vývoj prvních kyborgů. Nejlepší z nich, bývalý voják Paco Queruak (Daniel Greene), je vyslán, aby reverenda odstranil. V Pacovi se však na poslední chvíli probudí lidské svědomí a Moselyho pouze vážně zraní. Nyní je mu v patách jak policie, tak Turnerovi zabijáci...