Grigorij Kozincev se chopil klasického Shakespearova dramatu s velmi osobitým a netradičním pojetím. Jeho adaptace ostatně nebyla ve své době jednoznačně přijata a rozpoutala řadu diskuzí na téma pietního vztahu Shakespearova dramatu a jeho filmového zpracování. Kozincev se rozhodl základní myšlenku i ústřední postavu důsledně oddramatizovat a zbavit divadelně nadneseného patosu. Jako základ svého scénáře zvolil prozaický překlad Borise Pasternaka, čímž hamletovské téma dostalo přirozeně narativní epický ráz. K tomu přispělo také zasazení většiny scén do přírodních exteriérů. Film nepostrádá dramatické napětí a divák sleduje vývoj tragédie téměř jako detektivku.

Ke scénáři Alexandra Volodina se Danělija dostal v době, kdy byl na Mosfilmu uměleckým vedoucím výrobní skupiny komediálních a hudebních filmů. Nabídl jej svým kolegům, a když se nesetkal s očekávaně vstřícnou reakcí, která byla vůči předloženému textu zcela adekvátní, rozhodl se pro vlastní realizaci. Vznikl tak film vystihující životní situaci nejednoho sovětského občana, a nejen jeho, jak nasvědčuje hlavní cena, která mu byla udělena na XXVII. MFF v San Sebastianu. Smutná komedie o čtyřicátníkovi, úspěšném překladateli a pedagogovi, jehož kariéru komplikuje vztah s milenkou a neschopnost někomu něco odmítnout, je pod Danělijovým vedením opět hereckým koncertem s minimálními ohlasy politických reálií. Podstatnou roli v něm hraje místo natáčení – tehdejší Leningrad s mosty, které se v nočních hodinách zvedají, aby mohly městem na Něvě proplout vysoké lodě. (NFA)